OPETH - The Last Will And Testament
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Na konec druhého podzimního měsíce připadá jeden státní svátek. Toto tvrzení letos platilo pro fanoušky atmosférického metalu tak napůl, protože pro ně se svátečním dnem se stala i středa 27.9., kdy k nám do Prahy zavítaly dvě legendy tohoto stylu TRISTANIA a THERION, doprovázené krajany prvně jmenovaných - kapelou TRAIL OF TEARS.
S údery klekání jsem vstoupil do klubu Roxy a už jsem slyšel první tóny právě vystupujících TOT. První, čeho si člověk všimnul, bylo to, že namísto zpěvačky doplňuje frontmana „skřehotala“ zpěvák s čistým hlasovým zabarvením. Dle sdělení kolegy Manatara je tato změna již nastálo a kapela se ve stejném složení představí i na připravovaném albu „Estatic“. TOT bohužel nedostali moc prostoru, a tak jsme měli možnost slyšet všehovšudy 5 skladeb - mezi nejpovedenější jistě patřily „Denial and Pride“ a „Crashing Down“. Nová akvizice se jevila velmi dobře a myslím, že v záplavě kapel typu „kráska a zvíře“, by se TOT v nové „homogenní“ sestavě mohli prosadit výrazněji než doposud - jejich nenáročný metálek (zřejmě spadající do kategorie „gothic“ - moc se v tomhle škatulkování nevyznám) se poslouchal celkem příjemně a navodil tu správnou atmosféru pro následující hvězdy večera.
První z hlavních chodů večera, norská TRISTANIA, nám představil(a) poměrně početný ansámbl. Krom dvou kytaristů a rytmické sekce tu byli hned tři zpěváci - poněkud baculatějící Vibeke, krákorající Kjetil a blonďáček Řsten, který nádherným způsobem obstarával čisté hlasy. Jeho projev byl vskutku balzámem na uši. I když kapela nepatří zrovna k mým srdcovkám, jejich vystoupení jsem si opravdu vychutnal. Kapela nám vynikajícím způsobem servírovala největší hity - „World of Glass“, „Beyond The Veil“, „Evenfall“, či „Tender Trip on Earth“. Čas vymezený TRISTANII se omezil na pouhých 45 minut, což je možná pro kapelu takového formátu málo, ovšem o to víc se všichni zúčastnění snažili a celá show tak nabrala potřebnou intenzitu a obrátky. Učinkující působili velmi sympatickým dojmem a souznění s publikem bylo stoprocentní. Po určené ¾ hodince se s námi Norští melodici rozloučili a uvolnili podium svým severským sousedům.
Tři zpěváky TRISTANIE překonali THERION víc jak dvojnásobně - 2 sboristé, 2 sboristky, 1 hlavní zpěvačka (mám podezření, že kdysi zpívala s COF), hlavní tahoun Mats (to byl mimochodem opravdu unikátní výkon - nedělaly mu problémy jak hloubky Dana Swanö, tak ani výšky Kinga Diamonda při závěrečném coveru) a samozřejmě Chris, který odsípal starší skladby. Coby otevírací skladba byla použita „jidášovina“ „Blood of Kingu“, která má stejnou úlohu i na desce. V živém provedení vyzněla tato skladba daleko lépe než při studiové produkci a to ostatně platilo i o jiných skladbách, které na albech patří spíš k těm slabším, namátkou („Seven Secrets of The Sphinx“, nebo „Evangelistův klystýr“). Na druhou stranu některé skladby, které na deskách fungují výborně („Typhoon“, „Ginnungagap“), na mě při koncertě působily poněkud rozpačitým dojmem.
Možná bylo naivní se domnívat, že by Chris zařadil věci ze starých deathmetalových alb, ale když i pátá písnička byla z alba vydaného po roce 2000, začalo mé počáteční nadšení poněkud opadat. Naštěstí jsem se dočkal hned několika příjemných překvapení. Nejprve to byla „Into Remembrance“ (tahle by píseň by mě tedy ani náhodou nenapadla) z alba „A´arab Zaraq“ a zejména „Siren of The Woods“ z přelomového „Theli“. U této zhudebněné romantiky jsem si vždy představoval, jak by asi vyzněla live a řeknu vám, že hudebníci naplnili mé očekávání stoprocentně. Jediným výletem do ranějšího období byl temný „Melez“, který (jak vzpomínal Chris) kapela hrála již při svém prvním vystoupení v Roxy před osmi lety na turné s AMORPHIS. I když mě absence některých písni („Wings of the Hydra“, „Riders of Theli“, „Illusions of Life“ ) docela mrzela, celkový zážitek z koncertu byl perfektní. Ze všech na podiu bylo patrné, jak je hraní baví a jak si to užívají. Kromě již zmíněného výtečného zpěváka Matse stojí určitě za připomenutí výkon kytaristy Kristiana, který si po svém přearanžoval sóla a vyhrávky ze starších věcí a dodal jim tím nové rozměry.
Hodinka a půl koncertování je za námi, kapela se loučí písní z alba „Vovin“ (nějak si nemůžu vzpomenout kterou) a odchází. Samozřejmě jí voláme zpátky, což se, dle očekávání, také děje. Dovolte mi odbočení - strašně by mě zajímalo, co by kapela dělala, když by se diváci předem dohodli, že kapelu zpět vyvolávat nebudou a budou mlčet jako ryby… Někdy bych to chtěl určitě vyzkoušet. To ovšem v případě THERION nehrozí, takže Chris má možnost, aby se nás zeptal, co že si ještě přejeme za přídavek. Přestože se z publika ozývá pouze změť neidentifikovatelných zvuků, Chrisovi je jasné, že publikum chce zahrát „To Mega Therion“ a „Cults of Shadow“. To mě teda moc netěší - čekal jsem, že zahraje „Wings...“, nebo nějakou jinou starší pecku. Názor většiny je ovšem důležitější, takže nás čekají úvodní skladby z alba „Theli“, byť v obráceném pořadí. Po tomto přídavku se celá horda muzikantů a zpěváků odebírá do zákulisí, aby následoval vytleskávací cyklus ještě jednou. Tentokrát ovšem dorazí zpět pouze kapela samotná (bez sboristů) a nechává vyniknout zpěváka Matse v definitivně posledním kousku „Black Funeral“, kde má možnost naplno předvést, jaké zlato v hrdle má. Po doznění posledních tónů je jasné, že to bylo pro tento večer všechno a plni parádních zážitků můžeme vyrazit směr domov…
Suma sumárum výborný koncert - když bych měl porovnávat, tak THERION vs. TRISTANIA by byla nejspíš plichta, ToT mírně zaostávali, ale to asi nikdo ani jinak nečekal a také je jasné, že při pěti odehraných písních toho moc nepředvedete.
Takže díky Shindy prod. za parádní zážitek a příště nashledanou na nějaké podobné akci!
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.